Guláš z nebožtíků

30. října 2008 v 16:13 | annii |  o samojedech
Rozhodla jsem se letos se psíčky trochu závodit, loni jsem byla dvakrát a přežila, tak proč to nezkusit zase. I vyrazily jsme s matičkou do Hrobu. Pro ni to znamenalo vyjet v sobotu z domu někdy kolem třetí ráno, pro mě vyzvednutí v pět v Praze. Samozřejmě, že když v půl šesté zavřeštěl zvonek u dveří, ještě jsem byla v posteli úplně vytuhlá, budíka jsem vůbec nezaregistrovala:) Tož fofrem z postele, ještě slepá jsem se narvala do oblečený, vyčůrat jsem se stihla, najíst a umýt ne. Popadla jsem bágl a Alfirina a vyrazila. Z bytu. Museli jsme ještě počkat na výtah, neb osm pater se psem běhat fakt nehodlám. Nikdy, pokud budu mít na výběr.




Na uvítanou mamina pronesla něco jako: "Kde seš, prosimtě?", naložily jsme Alfirina do přívěsu a jelo se. V Praze ani kolo ani noha, jen my a náš zoufale ňafající přívěs. Naštěstí je to za chvíli přestalo bavit. Cestou jsme žužlaly sušené maso nebo rokovaly, jak to tam asi bude vypadat, jestli bude louka podmáčená a tak vůbec.
Než jsme dojely, dokonce zmizela mlha a začalo svítit sluníčko. I přesto byla půl metru vysoká tráva na stanovací louce u hřbitova pokrytá jinovatkou, pročež jsem se po zralé úvaze rozhodla postavit stan později a zatím jen udupat trávu. Samojedům jinovatka nevadila, zato jim vadilo být na úvazech. Jako obvykle začali velmi hlasitě protestovat a domáhat se lepšího zacházení, nicméně jim to bylo houby platné. Pohovka se do auta už nevešla, museli tedy na svou hvězdnou performanci čekat na zemi na úvazech. Rozběhl se klasický koloběh krmení, napájení, venčení, mytí zahrabaných misek a dalšího napájení, tentokrát s kuřecím vývarem, aby se všichni důkladně napili před startem. Pak zapřahání, oblékání do postrojů (psů), oblékání do závodního (nás) a cesta na start. (Té jsem se docela bála, jelikož jsem jela se třemi psíky, naštěstí se však našla ochotná pomocná ruka.)
Mamina startovala první, takže ti mí pitomci (pardon - debil, blbeček, debil) se mohli zbláznit. Když mě odpočítali, vyrazil můj zápřah, jak by měli v zadcích vrtule. Nářez, takhle snad ještě nikdy nevalili. Užívala jsem si tu nezvyklou rychlost - do první zatáčky. V té mě málem vyklopili z káry. "A sakra, musím dávat pozor," řekla jsem si. V další mě málem vyklopili zase:) Pak chvíli pohoda a dohnali jsme maminu. V duchu i nahlas jsem zajásala. To znamená, že budu mít určitě lepší čas. "Ti to ňák nejede!" zahalekala jsem škodolibě... a vzápětí málem přejela celé spřežení, poněvadž moji pejsánci inteligentní si řekli, že zbytek už jsme dohnali a není kam spěchat. Aha, málem bych zapomněla, chvíli předtím mě potřetí málem vyklopili. Zbytek trati jsme s maminou dojely takřka bok po boku, i ten hnusný dokopec, co byl samý velký šutr a vypadal skoro jako rovinka, i bahníčko před cílem. Ale pořád jsem měla nejmíň o minutu lepší čas. To není tak zlé, čekala jsem horší. Juch!
Po závodě jsem se regenerovala, konečně jsem postavila stan a pak jsme se srotili s dalšími samojedáři na pokec. Když jsme dopily kafe, vyrazily jsme s maminou na lov něčeho podstatnějšího do "hospody", nebo spíš ke stánku s jídlem. Nabídka byla opravdu lákavá - hrobdog, hrobburger a hřbitovní guláš. Daly jsme si gulášek a teda fakt se jim povedl. Nebožtíci byli dobře rozleželí, ale ještě nezasmrádlí, snad je jen mohli pokrájet na menší kousky, plastovou lžící na plastovém talířku totiž maso zrovna dobře klofat nejde.
Brzy se dost ochladilo, a začla mi být kosa i přes několik navícových vrstev oblečení, deku a grog. Naznala jsem, že ve svém spacáku v noci zmrznu a svěřila jsem se s tím matičce. A dostala jsem její teplejší spacák, hehehe. Stejně mi v noci bylo zima. Ve stanu jsem spala sama, mamina zapomněla karimatku a rozhodla se spát v autě. Psíky jsem si zas vzít k sobě netroufla, bála jsem se, že by mohli protrhnout podlážku stanu. Takže jsem zmrzala a nemohla se dočkat rána.
Když byl konečně čas vstávat, zjistila jsem, že to nebude až tak jednoduché. Oblečení bylo totálně promrzlé a vůbec se mi do něj nechtělo. Nakonec to šlo; metodou triko-spacák-mikina-spacák-gatě-spacák atd. Při venčení jsem se trochu zahřála a začala vidět svět růžověji (zrovna vycházelo sluníčko a zbarvilo všecko kolem).
Druhé kolo závodu proběhlo podobně jako to první, jenom jsem dneska startovala první a doháněla mamina mě. A skorovyklopili mě jen jednou:) A světe div se, skoro jsem dojela Otu Janka, hehehe! Nakonec jsem vydřela 4. místo v naší kategorii a byla jsem se mnou i s psíčky moc spokojená. Ceny od sponzorů byly trochu netradiční - místo obvyklých vzorků granulí a žužlacích tyčinek jsme dostali jar (asi na psí misky), prací prášek a aviváž (vyprat samojeda v Arielu? žeby? checht) a jiné praktické záležitosti.
A pak už jsme uklízely, balily, sušily tropiko od stanu (Lex ho stihl "podepsat", syčák jeden) a jely domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama