Náročný koníček

19. července 2014 v 11:01 | anninke |  kostkové povídánky

Návrat domů probíhá víceméně bez komplikací, aspoň od chvíle, kdy jsi konečně přesvědčil policii, že s mrtvolou v parku nemáš nic společného, jen jsi o ni "zakopl" při ranním proběhnutí. Přesvědčování trvalo dost dlouho, skoro ses až bál, abys nezmeškal svůj let. Ale naštěstí to dobře dopadlo. Vyšetřování se obrátilo úplně jiným směrem a ty teď sedíš v letadle a chystáš se hned po přistání jít za šéfem, ohlásit úspěšné splnění mise a předat mu tu pekelně vzácnou rybičku - tak vzácnou, že se vyplatí kvůli ní poslat nájemného vraha do vzdálené země a nechat ho vyrobit mrtvolu v parku.

A já sedím dvě řady za tebou a všechno to vím. Taky mám šéfa se spoustou peněz a zálibou v akvaristice.


 

Už za chvilku

21. dubna 2014 v 20:34 | anninke |  kostkové povídánky

Čas. Čas je to jediné, co potřebuji, aby všechny díly skládačky zapadly na své místo a soukolí událostí se dalo do pohybu. Roky plánování a příprav konečně přinesou ovoce a já sklidím plody svého úsilí, stáhnu se do ústraní a budu se smát všem těm bláznům, kteří se prve smáli mně, místo aby mi v době potřeby byli oporou. Všechny ty úplatky, úlisné lichotky, všechna sladká slůvka a sliby přitahující ke mně důvěřivé blázny, jako zem přitahuje padající kámen, mi zajistily prostředky k uskutečnění mého smělého podniku. Ještě nepatrnou chvilku, než se můj zlatý - ne, přinejmenším diamantový - padák otevře. Budu se na něm pomalu snášet ke svému vysněnému ráji a vysmívat se svým protivníkům. A vlastně i všem ostatním. Potřebuji už jen pár minut na spuštění nezastavitelné řetězové reakce, jež všechny srazí do prachu u mých nohou.

A já těch pár minut nemám.



Svízelná mise pomocného knihovníka

21. dubna 2014 v 20:31 | anninke |  kostkové povídánky

Bratr Jošt seděl v potemnělé krčmě a bedlivě sledoval okolní dění. Někde mezi hosty se skrýval překupník, v jehož rukou byla velmi důležitá a nebezpečná řádová Kniha zjevení, a on ho musel odhalit a zadržet dřív, než dojde k setkání s kupcem. Na úspěchu akce závisel Joštův postup v hierarchii řádu, což pro něj byla přinejmenším stejně silná motivace jako hrozba, že by se kniha mohla dostat do nesprávných rukou. Šlo totiž o zápisy zjevení z posledních dvou let; jejich obsah byl velmi aktuální a mohl zásadně ovlivnit běh světa. Nebo řádu - v očích mnichů to bylo totéž.

Dveře krčmy se otevřely, jeden z nově příchozích hned upoutal Joštovu pozornost. Působil obyčejně, nicméně léta výcviku a praxe bratra vyšetřovatele nemohl oklamat. I to nejnepatrnější rozhlédnutí bylo povšimnuto, každá drobná změna výrazu viděna a výběr místa, kam si ten naprosto obyčejný muž sedl, pečlivě vyhodnocen. Jošt byl přesvědčen, že má před sebou buď překupníka, nebo kupce. Rozhlédl se, aby zjistil, zda na příchozího někdo reaguje. Nikoho nezpozoroval, druhý účastník obchodu se tedy ještě nedostavil, nebo uměl být vskutku velmi nenápadný.

"Hej, pane, nechceš si zahrát v kostky?" ozvalo se Joštovi za zády. Následovalo družné šťouchnutí do ramene, kdyby snad nepochopil, že otázka platila jemu. Jošt se otočil a zpražil otázavšího se holobrádka vražedným pohledem. Teď právě neměl čas nechat při hazardu ožebračit místními šejdíři. Výrostek schlípnul a ztratil se. Jošt obrátil svou pozornost zpět k panu obyčejnému. Stále se nedělo nic podezřelého.

Uteklo pár chvil. Sledovaný muž začal ztrácet klid a bezradně se rozhlížel po lokále. Jošt usoudil, že druhá strana se nedostavila podle domluvy a sledovaný, ať už je kupcem, či překupníkem, se brzy zvedne k odchodu. To celou záležitost komplikovalo. Získání informací o době a místě předání knihy stálo řád mnoho úsilí, Jošt si tudíž nemohl dovolit odtud odejít s prázdnou. Po krátkém váhání vyrazil k mužovu stolu.

"Co chceš?" zavrčel chlapík, sotva se k němu Jošt přiblížil. Než se mnich stačil nadechnout k odpovědi, strhnul se za ním jakýsi rozruch. Otočil se a k svému zděšení v plamenech krbu uzřel Knihu.

"To ne!" zařval a vrhnul se pro ni. Vytáhl plápolající svazek z krbu, nedbaje, že mu plameny lačně olizují ruku. Co nejrychleji knihu uhasil a opatrně ji otevřel, aby zjistil, jak moc je poškozená. Naštěstí se zdálo, že ji z krbu vytáhl dostatečně rychle a většina škod je na povrchu a okrajích. Joštovi se s každou další otočenou stránkou zlepšovala nálada i vyhlídka na uspokojivé splnění úkolu.

Pak otočil další stránku a srdce mu sevřela naprostá beznaděj. Z očouzené knihy se na něj výsměšně zubatily zbytky vytržených listů se zjeveními alespoň za půl roku zpátky. Na první volné stránce za vytrženou částí stál krasopisně vyvedený vzkaz:

Nejdražší bratři Strážci,
přijměte mé tisíceré díky za poskytnuté informace
a spolehněte se, že je proti vám využiji
tím nejúčinnějším možným způsobem.


 


Jedu na beránku

20. března 2014 v 10:25 | anninke |  kostkové povídánky

Jedu na beránku po modré obloze, kochám se výhledem a užívám si pěkného počasí. Svět pod námi ubíhá, lesy, louky, silnice a koleje. A dráty vysokého napětí. Jejich neustálé elektrické předení stoupá až k nám a laškovně mě šimrá do prstů u nohou. Vesele zamávám zelenému andělovi, který se na drátech houpe. Zahaleká v odpověď, párkrát máchne křídly - připomínají mi cukrovou vatu - a obletí nás kolem dokola. V širokém úsměvu odhaluje zuby; vypadají ještě hůř než posledně. Neměl by jíst tolik sladkého, říkám si a v mysli se mi objeví představa, jak si anděl spokojeně ožužlává křídla. Chviličku přemýšlím, jestli mi připadá zábavná, nebo děsivá.

Ale to už anděla necháváme za sebou a letíme dál k cíli, který, po pravdě řečeno, nemáme. Možná jsme na začátku nějaký měli, nevzpomínám si. Teď mám spíš dojem, že před něčím utíkáme. Ne že by nás něco přímo honilo. Utíkáme před něčím, co je třeba udělat. Možná. Ani na to si nemůžu vzpomenout. Nebo třeba nechci... Možná něco ví beránek, ale ptát se ho nebudu.

V dálce před námi se objeví město na pobřeží. Budovy ze skla planou půjčenou sluneční září a za nimi se třpytí hravé vlnky na hladině moře. Cloním si rukou oči a mžourám na třpytivou vodu, chvilku víc, chvilku míň, podle toho, jestli chci vidět spíš vlnky, nebo spíš světlo. Vtom na hladinu padne stín. Vyleká mě. Rozhlédnu se, chci zjistit, co ho vrhá, a uvidím Concorde vzlétnuvší z letiště za městem. Sleduju, jak nabírá výšku i rychlost, krásný ladný šíp vystřelený na nekonečné nebe kontrolní věží. Toužebně za ním mávám a zdá se mi, že Concorde odpoví nepatrným zahoupáním. Chci letět k němu, za ním, s ním.

Beránek pode mnou mé nadšení zdaleka nesdílí, je čím dál neklidnější. Nechávám ho tedy letět dál, kam chce on. Mineme město i letiště a zamíříme k zelenému ostrovu uprostřed oceánů, k ostrovu, kde nikdy není zima tráva je tam svěží a šťavnatá. Tam přistaneme a beránek se začne s požitkem pást. Sesednu z něj, trochu se projdu po okolí a nakonec se uložím na místo s nejměkčí trávou a nejlepším výhledem na oblohu. Zasněně sleduju čáry nakreslené letadly, dokud neusnu.




Nenáročné na pěstování

26. února 2014 v 21:42 | anninke |  kostkové povídánky

Poručík Kofola stál u okna své kanceláře s konvičkou v ruce a zamyšleně hleděl na truhlík pelargonií, které se nějakým zázrakem stále ještě držely při životě i přes vpravdě vražednou péči, jíž je zahrnovalo zdejší osazenstvo. Mimoděk květiny zalil, myšlenkami u balíčku cigaret v zásuvce pracovního stolu. Nejradši by si zapálil, ale protože slíbil své ženě, že přestane, rázně zaplašil hříšné myšlenky a raději zalil pelargonie.

O několik hodin později kancelář utichla, jen ze služebny sem tlumeně doléhal zvuk rádia a občasného hovoru. Na truhlík s pelargoniemi dopadaly poslední paprsky zapadajícího slunce a v jejich svitu se listy rostlinek nepatrně chvěly. Když slunce zmizelo za obzorem, listy se začaly chvět silněji. Nejprve u rostliny úplně vlevo, potom vpravo a nakonec u té prostřední. Chvění sílilo ve vlnách přelévajících se od jedné rostliny k druhé nepravidelně a proměnlivě, skoro to vypadalo, jako by se pelargonie chvěly úmyslně, hrajíce nějakou tajemnou složitou hru. Po chvíli se už zmítaly tak divoce, až se zdálo, že truhlík musí každým okamžikem sletět z okna. A pak vše ustalo, jako když utne.

Otevřely se dveře a do kanceláře se vplížil jeden ze službu konajících policistů. Tiše za sebou zavřel, uvelebil se v poručíkově křesle a za chviličku spokojeně prospával svou noční směnu. Lístky pelargonií se opět zachvěly, tentokrát pouze na krajních rostlinkách. Ta prostřední vypadala poněkud schlíple a otráveně. Pak, jakoby s povzdechem, se zavrtěla a vylezla z hlíny. Otřepala se skoro jako pes, ometla si zeminu z kořínků a opatrně slezla po radiátoru na podlahu. Pokračovala podél zdi až k pracovnímu stolu, za nímž se policista oddával příjemnému porušování pracovní kázně. Pelargonie s námahou vyšplhala na stůl, přešla na okraj blíž k spícímu policistovi a na okamžik tam zůstala, pohupovala se na místě z jednoho kořínku na druhý. Odměřovala si délku skoku, možná i trochu váhala - třeba proto, že tyhle načínací mise nikdy neměla v oblibě. Ale dnes prohrála, načínání bylo tedy tuto noc její starost. Skočila.

Dopadla spáči do klína. Napnutá jak struna chvíli čekala, zda se policista probudí. Neprobudil, tak mohla bez obav vyrazit k jeho nekrytému krku s lákavě pulzujícími tepnami. Jakmile se tam usadila, jemně vpíchla pár svých nejtenčích kořínků do mužovy kůže a vypustila omamnou látku. Teď už nic nebránilo ostatním se k ní přidat a noční hostina mohla začít. Všechny tři pelargonie zapustily své ostré kořeny a spokojeně se přikrmovaly na krevním oběhu své oběti.

* * * * *

Poručík Kofola zaléval pelargonie na okně své kanceláře a opět přemítal nad záhadou jejich spokojeného růstu. Jeden by řekl, že budou přelité k smrti, ale jim se dařilo očividně skvěle. Na rozdíl od mladého Lišky, který ráno po noční vypadal, jako by vylezl z márnice. Poručík roztržitě pohladil rostlinky po listech a znovu je zalil.




Další články


Kam dál